Life Isn’t Like the Movies (Even if You Write the Movies)

Life Isn’t Like the Movies (Even if You Write the Movies)

1 INT. BAR – NOC

Bar. Tlumené světlo. V levé ruce whiskey, v pravé doutník. Přikládá jej k ústům a prohlašuje třeba něco jako tohle.

KAMILA
„Tohle je fakt strašně divná doba“

Cut. Dobrý Kamilo. Tohle je zas fakt strašně debilní asociace. V realitě sedíš v normálním bílém pokoji. Ani bohémský, ani minimalistický, ani ezotericky navoněný kouzelnými oleji. Čtyři zdi, velká vestavěná skříň, postel (matrace na zemi). Tlumené světlo vydává akorát tak televize ve 2 ráno, když ji nevypneš, aby ti společnost dělal aspoň hrubý mužský hlas ze seriálu a ty sis nepřipadala jako naprostý asociál. Nekouříš, whiskey rozhodně nepiješ a nevím proč bys lezla do nějakýho baru. Všechno je tak strašně obyčejné. Určitým způsobem hezké, pro tvůj styl života nezvyklé, ale obyčejné. Vážně nechápu proč máš pořád pocit, že ty čtyři zdi musí být každý den jinak epické. 

Snad poprvé za celý svůj život můžeš tvrdit, že máš konečně něco normálního, dospělého, klidného. Prostě život, ve kterém máš čas udělat si ledový kafe nebo klidně tři, a pak je hodinu ucucávat v kuchyňce, aniž by ti kdokoliv cokoliv řekl. Do toho máš čas na nejnovější drby, fotit si prázdný diář na instagram nebo hodnotit poslední trash film z Netflixu. Budíš se každý ráno ve vlastní posteli, a ne na rozlámané matraci v autě bůhví u jakého jezera (jakkoliv krásný to je). Každé ráno máš dvě nebo tři hodiny na to si udělat makeup, tudíž s tou tunou času při tvém multitaskingu a time managementu dokážeš 15x vyházet skříň a namalovat si na obličej Avatara, což ti tvoje minulé já, které se převlíkalo v autě cestou na plac (pamatuješ?) zatímco ta druhá řídila, závidí. Tvoje rána nejsou uspěchaná. Nejsi nervózní. Nemusíš na nikoho křičet do telefonu zatímco máš plnou pusu koblih nebo míchaných vajíček z keťasu, protože je to první jídlo, které po 24 hodinách vidíš. Nepadáš únavou do kómatu. Nejsi přimontovaná ke svému telefonu. Když jdeš cvičit, reálně si to užíváš. 20 minut na páse netrávíš na telefonu a nenadáváš jakej je ten režisér s prominutím kretén. Ráno můžeš chodit pěšky, protože 10 tisíc kroků. A protože je jedno, jestli dorazíš v 8, 9, 10 nebo ve 12. Čas. Smích. Kamarádi. Bezcílné toulání se Prahou. Možná právě ten dostatek nebo snad nadbytek času způsobuje, že pořád přemýšlíš, co je to vůbec štěstí a jestli jsi vůbec takhle šťastná.

Pokračovat ve čtení „Life Isn’t Like the Movies (Even if You Write the Movies)“