O hledačích osvícení a jednom návratu do ne zcela reálné reality

O hledačích osvícení a jednom návratu do ne zcela reálné reality

Ondra mi to říkal. „To se pak takhle ráno vzbudíš, zjistíš, že nemusíš sundávat ty stínítka z oken, sedneš si na gauč, uděláš si kafe a najednou nebudeš vědět co. A bude to prázdný a bude ti smutno a nebude nikdo, kdo to bude schopnej pochopit…“ Ani nevíš, jak máš pravdu. To kafe co držím je hnusný, a to to není žádnej Starbucks! Výhled z balkónu v Calgary je hnusnej. Je teplo. Dvacet stupňů a je prostě teplo. Obloha je modrá, ale hnusná. Protože na Yukonu, tam byla víc modrá. Snídaně? Měla jsem včera. Dávám si do uší sluchátka, pouštím „The end of all our exploring“ a sedím a čumím a naprosto nevím co mám dělat. Zatím jsem se dostala tak daleko, že jsem byla schopna zavřít pinterestové nástěnky, google mapu s trasou a otevřít workaway a věřit v to, že můj další smysl života by mohl být v česání a škrabkání opiček někde na Sumatře nebo v krmení huskyho štěňat. Jinak víte, že když si na Aljašce koupíte pivo, fakt hnusný pivo, tak tím, zachráníte jedno štěně huskyho????

Mám pocit, že bych se ještě chvíli měla opíjet představou noci u jezera a klidně ať tam je zas zima, ať jsou mínus tři, ať prší, sněží, fouká nebo hoří. Představou, že z dlouhodobého hlediska je tenhle životní styl, kdy se zbavíte pravidel a starostí nebo se přidáte se k cirkusu, naprosto udržitelný, a že je celej svět v pořádku a já jsem v pořádku a všechno je tak jak má být. Pokud si tedy chcete počíst o Aljašce a roadtripování po Kanadě, tak si buď počkejte nějakej ten den, dva, tři, až budu mít lepší náladu a bude se mi chtít o tom mluvit nebo jednoduše vygooglete nějakej „pecka“ itinerář, ideálně z produkce #travelbible.

Pokračovat ve čtení „O hledačích osvícení a jednom návratu do ne zcela reálné reality“