Hledání Aljašky PART I

Hledání Aljašky PART I

K ročnímu výročí by si to zasloužilo třeba konečně článek o Aljašce. Rozdělím jej ale na několik částí, protože by to bylo jinak dlouhý a nikdo nerad čte dlouhý věci. Teda, ono v dnešní době se nečte nic delšího než instagramový post, ale co už.

Na začátku tohoto článku bych asi měla poděkovat koroně, protože bez její přítomnosti by moje vzpomínky na Aljašku (a Yukon, který mám osobně radši, ale Aljaška je víc trendy, tak budeme zmiňovat tuto lokaci jako hlavní trhák) zapadly. Díky tedy za nespočet volného času v této době. Fakt. Nuže. To, že jsem člověk nepřemýšlející nad nějakými důsledky je asi všem jasné. Koupím si letenky po 4 dnech známosti, zavolám si týpka z Vancouveru do Calgary, abychom jeli projet Rockies, protože jsem už tři celé dny seděla na zadku v Calgary a nedávala jsem to….Nebo jedu s cizím člověkem na konec světa. Doslovnej.

Tak nějak jako produkční mám pocit, že dokážu odhadovat míru toho, z čeho se dokážu vymotat a když vím, že bych se z toho vymotala, tak to problém vlastně není a není to ani nebezpečí. Čímž neříkám, že tohle má praktikovat každý z vás. Ve své podstatě je to trochu o štěstí taky. Žejo. Protože to může dopadnou v tom lepším případě tak, že utečete (ano, to jsem jednou taky udělala, protože jsem dostala strach) a nebo budete trávit hodiny (říkám schválně hodiny, protože myslím že ani desítku hodin byste pak v naprostým tichu a ignoraci nedali) týráním se.

No ale teda jak na to? Zaprvé. Kupte si letenku. Ideálně do Calgary. Protože je to kratší let než do Vancouveru, je to levnější a ve finále máte možnost navštívit Banff, Jasper, Columbia Icefields, vlastně i Kananaskis a tyhle okolní místa, kam byste museli pracně zajíždět. Pokud máte v Calgary příbuzné, kupte jim malý dárek, něco co nenajdou v polském obchodě a dlouho se tam nezdržujte. V Calgary totiž není naprosto nic (což má trochu zavádějící význam pro člověka, který projížděl přes Beaver Creek). Najdete tam pár feťáků a spoustu CZ&SK komunity, která stále věří v evropskej přežitek, že v downtown jako něco asi je. Není. V Calgary fakt není. Věřte mi.

Do Kanady jsem nejela s nikým, měla jsem to nejdříve v plánu s Veronikou, ale ta se pak ztratila někde, vlastně ani nevím kde, a asi ji rozumím, protože jsem ji tehdy na tu cestu lákala na to, jak budeme spát někde na pláži v písku (tehdy jsme ještě řešili Asii a neřešili písečné blechy) a budeme se jen koupat v moři a žít jako totální bohémky, což asi nebylo úplně nejvíc sexy pro budoucí právničku. Když se tak poslouchám, asi bych se poslala do prdele i sama. Jen mi to tehdy tak nepřišlo. Pocit nově nabyté svobody mi ustřelil přemýšlení snad do jiné galaxie. Tak jsem přijela do Kanady, flákala se na gauč a začala uvažovat nad Aljaškou, o které jsem samozřejmě věděla leda tak to, že existuje. Neměla jsem ale ponětí co tam je nebo spíš není, a z některých dokumentů a filmů – nebo vyprávění určitých příbuzných – jsem měla pocit, že je to úplnej konec světa, že tam snad nemaj ani obchody, benzín je nedostatkové zboží, tudíž jej musíš přepravovat v stolitrových kanystrech na střeše auta, že tam píchneš kolo každých 15 minut a tak bys měl mít aspoň 6 rezerv všude kolem, voda tam prostě nebude a pokud nemáš zbraň, tak vlastně nesmíš chodit ani nikam čůrat do lesa. Tuhle cestu jsem tedy chtěla podniknout sama, jenže když jsem se ponořila hlouběji do všech sraček okolo půjčování aut, jsem došla k názoru, že nehodlám celý rozpočet nacpat do auta, který stejně nejspíš rozflákám, a že bych po měsíci asi mluvila sama se sebou a jeblo mi mi z toho. No a tak jsem hodila na stránku čechů a slováků v Calgary jednochudý dotaz, jestli někdo neplánuje teď Aljašku a nechce ten trip sdílet. A překvapivě na to myslím neodpověděl, až na jednoho člověka, nikdo. S touto odvážnou osobou jsme šli na nachos, sdělila jsem mu, že mi nepřipadá jako sériovej vrah (trochu jsem pozapomněla, že by to mělo platit oboustranně) a večer jsme si plácli, že do toho půjdem společně. Teda my si neplácli, přišla mi zpráva „Pojeďme na tu Aljašku teda společně“, kterou jsem si vyprintscreenovala a hodila na twitter, jako kdyby to mělo něco snad znamenat. Pak následovala ještě jedna schůzka, jako abychom se o všem asi utvrdili, on se utvrdil jen v názoru, že to se mnou a chocolate chip frappucino ze Starbucksu nebude jednoduchý, podívali jsme se na trasu, že ok asi takhle pojedeme, a tradá, dva dny na to jsem v koupelně natočila storíčko jak všem mávám a jdu do „divočiny“…..

Pokračovat ve čtení „Hledání Aljašky PART I“