Hele a víš, že koncert Taylor Swift je vedle? Aneb jedna taková všeobecně známá pravda o afterparty těch slavnejch kapel

Hele a víš, že koncert Taylor Swift je vedle? Aneb jedna taková všeobecně známá pravda o afterparty těch slavnejch kapel

„Hele, Vokurko, co ty tam děláš? Pokud tě tam drží násilím, dvakrát mrkni.“ Nedrželi mě. I když chápu, že já asi nikdy nikam zapadat nebudu. Nenosím korzety, ani řetězy. Občas mluvím jako dlaždič. Zase bych tam nikdy nepřišla v podprdě a kloboučku. Ale makeup si udělám. A někdy když se maluju, tak si tu Taylor Swift i pustím. Nevím kam se zařadit. Takže si prostě vezmu pohodlný kalhoty, ve kterých můžu sedět na zemi, protože čekat od rána znamená čekat na zemi. Takové, které když mi někdo zlije tequillou, nebudu brečet. Do kterých si můžu utřít zaprasené ruce a na které může kápnout roztečená zmrzlina. Černé tričko, aby nebylo poznat, že seš zpocenej jako prase. A na to skákání ideálně sportovní podprdu. Outfit dne. Prorvávám se mezi první, přibíhám k pódiu jako jedna z prvních asi 50, protože mám pohodlný Nike a v podpatcích se běží blbě. Žejo. Čekám. A pak je vidím. Harém. Vysvětlil jim někdo, že u těch ohňů jim ta síťka hned chytne? Že se jim rozteče makeup? Že tohle není ples, ale metalový koncert a že ani celebrity stylistka z tebe neudělá groupie, když jakž-takž umíš refrén 3 písniček, fotíš si selfíčka a tancuješ jako na diskotéce. Cože? Pussy? Pussy umíš nazpaměť. Jasně. Promiň. 

Pokračovat ve čtení „Hele a víš, že koncert Taylor Swift je vedle? Aneb jedna taková všeobecně známá pravda o afterparty těch slavnejch kapel“

10 věcí, které jsem se naučila během 6000km s cizím chlapem vedle sebe

Zatím jsem stále ještě nebyla schopna pochopit důvod, proč jsem vůbec něco takového udělala, jestli to bylo fakt moje vnitřní já, prahnoucí po dobrodružství nebo jsem prostě chtěla na chvíli utéct od myšlenek a přestat brečet do polštáře. Ať už byl důvod jakýkoliv, bylo to moje rozhodnutí, a přestože jsem byla chvílemi smutná nebo si říkala, co to kurva dělám, jsem ve finále ráda, že jsem něco takového absolvovala a jsem na sebe zas o trochu víc hrdá. Možná proto, že jsem si dokázala, že nemám problém se nacpat cizím lidem do auta, nebojím se, dokážu spát na hodně zvláštních místech nebo prostě jenom komunikovat. Bylo super stovce lidí říct svůj příběh a slyšet, že to všechno vidí stejně. A vím, že když tohle budu zas vyprávět někomu stejně open minded jako jsem já, tak bude prostě čumět, co ta holka během 27 let všechno zmákla, kde všude byla, co všechno zažila a v co všechno věří.

Pokračovat ve čtení „10 věcí, které jsem se naučila během 6000km s cizím chlapem vedle sebe“

Mistrovství ČR v autostopu

Představte si, že se jednoho dne vzbudíte a na Facebooku máte zprávu poslanou ve 3 ráno, člověkem, kterého vůbec neznáte.

„Ahoj, našel jsem tvůj profil na x-Challenge. Vypadl mi parťák na MČR v autostopu, které startuje příští sobotu, tak bych tě rad oslovil, jestli by jsi nevyrazila se mnou. Pokud by té zajímalo více informaci, tak rad predam, stačí se ozvat. Prosím o jakoukoli odpověď, jelikož bych dnes mel dat odpověď, jšestli se s někým budu účastnit.“

Zní to dostatečně creepy? Je to přesně to, jak začínají všechny horory a krimi seriály? Výborně. Asi jsem si právě buď podepsala rozsudek smrti nebo napsala ten nejbláznivější příběh, který si můžete představit.

2 cizí lidi. 10 zemí. 5000km. Nespočet cizích aut.

Asi mi ještě reálně nedochází, k čemu jsem se upsala. Možná to vidím jako něco absolutně bezpečného, celkem vtipného a dobrodružného. Možná jsem fakt hloupá. Nevím co budu dělat, až mi začne ten neznámý člověk vedle mě lézt na nervy. Protože já fakt nejsem asi easy type.

Špatná zpráva je ta, že jsem se dnes ráno probudila s horečkou, bolí mě v krku a asi bych měla místo balení spíš spát. Je to taková ta produkční nemoc, kdy moje tělo vypozorovalo, že už si může asi dát pauzu po tom celém šíleném půlroce a že má teď právo na to být nemocný. Super. Sežrala jsem paraleny, nasypala do sebe všechno co jde a uvidíme, jak to bude vypadat zítra ráno. Ale asi na to kašlu, pojedu klidně i s horečkou.

Bucket list blogger

Bucket list blogger

Ahoj. Jsem Kamča. Pokud máte Netflix a aspoň trochu zájmu o psychopaty a teroristy, nejspíš jsme se už setkali. I když moje IMDB od doby, co jsem se nedostala do Hollywoodu, dost chátrá a nikdo titulky stejně nečte. Kdo jsem v tuto chvíli ale podstatné není. Podstatné je, co tohle celé má být a proč byste se měli vrátit a chtít víc.

Ve zkratce řečeno, pár měsíců zpátky se mi rozpadl život. Pro někoho možná naivně, já to brala fakt jako konec. Po několika pokusech “prostě zdrhnout na druhej konec světa, protože to umím docela dobře” a konfrontaci s realitou, že “na účtě mám už čtvrtej měsíc 1,26Kč” jsem se to prostě rozhodla celý překopat. Když mi bylo 18, jednoho večera při západu slunce, na střeše irského zámku, vznikl seznam 1000 věcí, které chci zkusit a zažít než umřu. 1000 jich nikdy nebylo. Klišé. A co. Sepsat mi jej pomohla jedná blonďatá italská cácorka, která uměla vykouzlit z obyčejného momentu neobyčejný. Možná proto jsem ty večery na střeše s ní tak moc milovala.

Pokračovat ve čtení „Bucket list blogger“