Hledání Aljašky PART I

Hledání Aljašky PART I

K ročnímu výročí by si to zasloužilo třeba konečně článek o Aljašce. Rozdělím jej ale na několik částí, protože by to bylo jinak dlouhý a nikdo nerad čte dlouhý věci. Teda, ono v dnešní době se nečte nic delšího než instagramový post, ale co už.

Na začátku tohoto článku bych asi měla poděkovat koroně, protože bez její přítomnosti by moje vzpomínky na Aljašku (a Yukon, který mám osobně radši, ale Aljaška je víc trendy, tak budeme zmiňovat tuto lokaci jako hlavní trhák) zapadly. Díky tedy za nespočet volného času v této době. Fakt. Nuže. To, že jsem člověk nepřemýšlející nad nějakými důsledky je asi všem jasné. Koupím si letenky po 4 dnech známosti, zavolám si týpka z Vancouveru do Calgary, abychom jeli projet Rockies, protože jsem už tři celé dny seděla na zadku v Calgary a nedávala jsem to….Nebo jedu s cizím člověkem na konec světa. Doslovnej.

Tak nějak jako produkční mám pocit, že dokážu odhadovat míru toho, z čeho se dokážu vymotat a když vím, že bych se z toho vymotala, tak to problém vlastně není a není to ani nebezpečí. Čímž neříkám, že tohle má praktikovat každý z vás. Ve své podstatě je to trochu o štěstí taky. Žejo. Protože to může dopadnou v tom lepším případě tak, že utečete (ano, to jsem jednou taky udělala, protože jsem dostala strach) a nebo budete trávit hodiny (říkám schválně hodiny, protože myslím že ani desítku hodin byste pak v naprostým tichu a ignoraci nedali) týráním se.

No ale teda jak na to? Zaprvé. Kupte si letenku. Ideálně do Calgary. Protože je to kratší let než do Vancouveru, je to levnější a ve finále máte možnost navštívit Banff, Jasper, Columbia Icefields, vlastně i Kananaskis a tyhle okolní místa, kam byste museli pracně zajíždět. Pokud máte v Calgary příbuzné, kupte jim malý dárek, něco co nenajdou v polském obchodě a dlouho se tam nezdržujte. V Calgary totiž není naprosto nic (což má trochu zavádějící význam pro člověka, který projížděl přes Beaver Creek). Najdete tam pár feťáků a spoustu CZ&SK komunity, která stále věří v evropskej přežitek, že v downtown jako něco asi je. Není. V Calgary fakt není. Věřte mi.

Do Kanady jsem nejela s nikým, měla jsem to nejdříve v plánu s Veronikou, ale ta se pak ztratila někde, vlastně ani nevím kde, a asi ji rozumím, protože jsem ji tehdy na tu cestu lákala na to, jak budeme spát někde na pláži v písku (tehdy jsme ještě řešili Asii a neřešili písečné blechy) a budeme se jen koupat v moři a žít jako totální bohémky, což asi nebylo úplně nejvíc sexy pro budoucí právničku. Když se tak poslouchám, asi bych se poslala do prdele i sama. Jen mi to tehdy tak nepřišlo. Pocit nově nabyté svobody mi ustřelil přemýšlení snad do jiné galaxie. Tak jsem přijela do Kanady, flákala se na gauč a začala uvažovat nad Aljaškou, o které jsem samozřejmě věděla leda tak to, že existuje. Neměla jsem ale ponětí co tam je nebo spíš není, a z některých dokumentů a filmů – nebo vyprávění určitých příbuzných – jsem měla pocit, že je to úplnej konec světa, že tam snad nemaj ani obchody, benzín je nedostatkové zboží, tudíž jej musíš přepravovat v stolitrových kanystrech na střeše auta, že tam píchneš kolo každých 15 minut a tak bys měl mít aspoň 6 rezerv všude kolem, voda tam prostě nebude a pokud nemáš zbraň, tak vlastně nesmíš chodit ani nikam čůrat do lesa. Tuhle cestu jsem tedy chtěla podniknout sama, jenže když jsem se ponořila hlouběji do všech sraček okolo půjčování aut, jsem došla k názoru, že nehodlám celý rozpočet nacpat do auta, který stejně nejspíš rozflákám, a že bych po měsíci asi mluvila sama se sebou a jeblo mi mi z toho. No a tak jsem hodila na stránku čechů a slováků v Calgary jednochudý dotaz, jestli někdo neplánuje teď Aljašku a nechce ten trip sdílet. A překvapivě na to myslím neodpověděl, až na jednoho člověka, nikdo. S touto odvážnou osobou jsme šli na nachos, sdělila jsem mu, že mi nepřipadá jako sériovej vrah (trochu jsem pozapomněla, že by to mělo platit oboustranně) a večer jsme si plácli, že do toho půjdem společně. Teda my si neplácli, přišla mi zpráva „Pojeďme na tu Aljašku teda společně“, kterou jsem si vyprintscreenovala a hodila na twitter, jako kdyby to mělo něco snad znamenat. Pak následovala ještě jedna schůzka, jako abychom se o všem asi utvrdili, on se utvrdil jen v názoru, že to se mnou a chocolate chip frappucino ze Starbucksu nebude jednoduchý, podívali jsme se na trasu, že ok asi takhle pojedeme, a tradá, dva dny na to jsem v koupelně natočila storíčko jak všem mávám a jdu do „divočiny“…..

Pokračovat ve čtení „Hledání Aljašky PART I“

Life Isn’t Like the Movies (Even if You Write the Movies)

Life Isn’t Like the Movies (Even if You Write the Movies)

1 INT. BAR – NOC

Bar. Tlumené světlo. V levé ruce whiskey, v pravé doutník. Přikládá jej k ústům a prohlašuje třeba něco jako tohle.

KAMILA
„Tohle je fakt strašně divná doba“

Cut. Dobrý Kamilo. Tohle je zas fakt strašně debilní asociace. V realitě sedíš v normálním bílém pokoji. Ani bohémský, ani minimalistický, ani ezotericky navoněný kouzelnými oleji. Čtyři zdi, velká vestavěná skříň, postel (matrace na zemi). Tlumené světlo vydává akorát tak televize ve 2 ráno, když ji nevypneš, aby ti společnost dělal aspoň hrubý mužský hlas ze seriálu a ty sis nepřipadala jako naprostý asociál. Nekouříš, whiskey rozhodně nepiješ a nevím proč bys lezla do nějakýho baru. Všechno je tak strašně obyčejné. Určitým způsobem hezké, pro tvůj styl života nezvyklé, ale obyčejné. Vážně nechápu proč máš pořád pocit, že ty čtyři zdi musí být každý den jinak epické. 

Snad poprvé za celý svůj život můžeš tvrdit, že máš konečně něco normálního, dospělého, klidného. Prostě život, ve kterém máš čas udělat si ledový kafe nebo klidně tři, a pak je hodinu ucucávat v kuchyňce, aniž by ti kdokoliv cokoliv řekl. Do toho máš čas na nejnovější drby, fotit si prázdný diář na instagram nebo hodnotit poslední trash film z Netflixu. Budíš se každý ráno ve vlastní posteli, a ne na rozlámané matraci v autě bůhví u jakého jezera (jakkoliv krásný to je). Každé ráno máš dvě nebo tři hodiny na to si udělat makeup, tudíž s tou tunou času při tvém multitaskingu a time managementu dokážeš 15x vyházet skříň a namalovat si na obličej Avatara, což ti tvoje minulé já, které se převlíkalo v autě cestou na plac (pamatuješ?) zatímco ta druhá řídila, závidí. Tvoje rána nejsou uspěchaná. Nejsi nervózní. Nemusíš na nikoho křičet do telefonu zatímco máš plnou pusu koblih nebo míchaných vajíček z keťasu, protože je to první jídlo, které po 24 hodinách vidíš. Nepadáš únavou do kómatu. Nejsi přimontovaná ke svému telefonu. Když jdeš cvičit, reálně si to užíváš. 20 minut na páse netrávíš na telefonu a nenadáváš jakej je ten režisér s prominutím kretén. Ráno můžeš chodit pěšky, protože 10 tisíc kroků. A protože je jedno, jestli dorazíš v 8, 9, 10 nebo ve 12. Čas. Smích. Kamarádi. Bezcílné toulání se Prahou. Možná právě ten dostatek nebo snad nadbytek času způsobuje, že pořád přemýšlíš, co je to vůbec štěstí a jestli jsi vůbec takhle šťastná.

Pokračovat ve čtení „Life Isn’t Like the Movies (Even if You Write the Movies)“

O hledačích osvícení a jednom návratu do ne zcela reálné reality

O hledačích osvícení a jednom návratu do ne zcela reálné reality

Ondra mi to říkal. „To se pak takhle ráno vzbudíš, zjistíš, že nemusíš sundávat ty stínítka z oken, sedneš si na gauč, uděláš si kafe a najednou nebudeš vědět co. A bude to prázdný a bude ti smutno a nebude nikdo, kdo to bude schopnej pochopit…“ Ani nevíš, jak máš pravdu. To kafe co držím je hnusný, a to to není žádnej Starbucks! Výhled z balkónu v Calgary je hnusnej. Je teplo. Dvacet stupňů a je prostě teplo. Obloha je modrá, ale hnusná. Protože na Yukonu, tam byla víc modrá. Snídaně? Měla jsem včera. Dávám si do uší sluchátka, pouštím „The end of all our exploring“ a sedím a čumím a naprosto nevím co mám dělat. Zatím jsem se dostala tak daleko, že jsem byla schopna zavřít pinterestové nástěnky, google mapu s trasou a otevřít workaway a věřit v to, že můj další smysl života by mohl být v česání a škrabkání opiček někde na Sumatře nebo v krmení huskyho štěňat. Jinak víte, že když si na Aljašce koupíte pivo, fakt hnusný pivo, tak tím, zachráníte jedno štěně huskyho????

Mám pocit, že bych se ještě chvíli měla opíjet představou noci u jezera a klidně ať tam je zas zima, ať jsou mínus tři, ať prší, sněží, fouká nebo hoří. Představou, že z dlouhodobého hlediska je tenhle životní styl, kdy se zbavíte pravidel a starostí nebo se přidáte se k cirkusu, naprosto udržitelný, a že je celej svět v pořádku a já jsem v pořádku a všechno je tak jak má být. Pokud si tedy chcete počíst o Aljašce a roadtripování po Kanadě, tak si buď počkejte nějakej ten den, dva, tři, až budu mít lepší náladu a bude se mi chtít o tom mluvit nebo jednoduše vygooglete nějakej „pecka“ itinerář, ideálně z produkce #travelbible.

Pokračovat ve čtení „O hledačích osvícení a jednom návratu do ne zcela reálné reality“

10 věcí, které jsem se naučila během 6000km s cizím chlapem vedle sebe

Zatím jsem stále ještě nebyla schopna pochopit důvod, proč jsem vůbec něco takového udělala, jestli to bylo fakt moje vnitřní já, prahnoucí po dobrodružství nebo jsem prostě chtěla na chvíli utéct od myšlenek a přestat brečet do polštáře. Ať už byl důvod jakýkoliv, bylo to moje rozhodnutí, a přestože jsem byla chvílemi smutná nebo si říkala, co to kurva dělám, jsem ve finále ráda, že jsem něco takového absolvovala a jsem na sebe zas o trochu víc hrdá. Možná proto, že jsem si dokázala, že nemám problém se nacpat cizím lidem do auta, nebojím se, dokážu spát na hodně zvláštních místech nebo prostě jenom komunikovat. Bylo super stovce lidí říct svůj příběh a slyšet, že to všechno vidí stejně. A vím, že když tohle budu zas vyprávět někomu stejně open minded jako jsem já, tak bude prostě čumět, co ta holka během 27 let všechno zmákla, kde všude byla, co všechno zažila a v co všechno věří.

Pokračovat ve čtení „10 věcí, které jsem se naučila během 6000km s cizím chlapem vedle sebe“

Mistrovství ČR v autostopu

Představte si, že se jednoho dne vzbudíte a na Facebooku máte zprávu poslanou ve 3 ráno, člověkem, kterého vůbec neznáte.

„Ahoj, našel jsem tvůj profil na x-Challenge. Vypadl mi parťák na MČR v autostopu, které startuje příští sobotu, tak bych tě rad oslovil, jestli by jsi nevyrazila se mnou. Pokud by té zajímalo více informaci, tak rad predam, stačí se ozvat. Prosím o jakoukoli odpověď, jelikož bych dnes mel dat odpověď, jšestli se s někým budu účastnit.“

Zní to dostatečně creepy? Je to přesně to, jak začínají všechny horory a krimi seriály? Výborně. Asi jsem si právě buď podepsala rozsudek smrti nebo napsala ten nejbláznivější příběh, který si můžete představit.

2 cizí lidi. 10 zemí. 5000km. Nespočet cizích aut.

Asi mi ještě reálně nedochází, k čemu jsem se upsala. Možná to vidím jako něco absolutně bezpečného, celkem vtipného a dobrodružného. Možná jsem fakt hloupá. Nevím co budu dělat, až mi začne ten neznámý člověk vedle mě lézt na nervy. Protože já fakt nejsem asi easy type.

Špatná zpráva je ta, že jsem se dnes ráno probudila s horečkou, bolí mě v krku a asi bych měla místo balení spíš spát. Je to taková ta produkční nemoc, kdy moje tělo vypozorovalo, že už si může asi dát pauzu po tom celém šíleném půlroce a že má teď právo na to být nemocný. Super. Sežrala jsem paraleny, nasypala do sebe všechno co jde a uvidíme, jak to bude vypadat zítra ráno. Ale asi na to kašlu, pojedu klidně i s horečkou.