Hledání Aljašky – PART II: Amatér na cestách

Sedla jsem si k dopsání druhé části roadtripu na Aljašku. Jenže tohle depresivní období a moje aktuální nálada způsobili, že při pohledu na první řádky jsem jen koukala, jak strašně zbytečný jsou. 

Ano, řeknou vám o tom, jak malá pražská cácorka ztrácela při pohledu na ty hory slova. Pokaždé jako kdybych něco takového viděla poprvé. Řeknou vám příběhy o komárech, medvědech a zbytečných turistických místech, o koupání se v řece a krásných jezerech zabarvených do tisíců odstínů tyrkysové. O veverkách tančících na střeše auta, či o přidrzlých chipmuncích. O tom kde spát, co vidět, kam nechodit, co jíst….. Jenže, občas jsou to jenom slova, kvanta slov, která neumí přesně vystihnout to, jak se člověk dokáže cítit. A pokud si už někdo dává tu práci, že to tady čte (ano, v roce 2020 čte blog o zážitcích z nemarketingového hlediska), tak nechci psát další robotické texty. Tohoto stylu komunikace je v dnešní společnosti dost. A proto jsem ten článek celý přepsala, abyste si zkusili představit, že jste já – a právě sedíte v autě vedle někoho, koho znáte osobně celé 2 hodiny. Vedle někoho, kdo ví, jak se jmenujete, a že budete celou cestu jíst těstoviny, ideálně utopený v obrovském množství sýra.

Ondra mě ráno vyzvedl u tety. Vjeli jsme na okruh, který nás za pár minut vyplivl za Calgary, přesně tam, kde se najednou před námi objevily Rockies. Já nervní, rozespalá, přemýšlející jen nad tím, že nějak si musíme začít víc povídat, jinak to bude blbý a otočíme to už v Banffu. Pokud mě znáte, víte, že ty prázdné konverzace nedávám. Neumím si povídat o počasí, o tom, co jsem dnes dělala, co budu dělat zítra a co plánuju na víkend. Já vím, že to je běžné, protože když o druhých nic nevíte, nechcete se asi hned začít bavit o svých nejdepresivnějších zážitcích a nimrat se v jejich minulosti či intelektuálních názorech na svět – přestože je to někdy tisíckrát zajímavější. Naštěstí právě jak se vyjede z Calgary a začínají Rockies, tak taky začínají Ondrovy příběhy o tom, jak lezl na Yamnushku, to je ta hora vpravo, a jak mu ta hora nakopala prdel, přestože se zdá taková easy. A že z té vlevo jsou krásné výhledy. A tamhle viděl grizzlyho, tamhle dostal radu, že až bude z té hory padat, tak na břicho, že je to prý větší pravděpodobnost přežití…….To nevím kdo vymyslel a řekl, ale dobře. Dejme tomu. 

Příběhy. Ty bych poslouchala do nekonečna. To nekonečno bylo vždycky přerušeno nějakou zastávkou na fotku, protože jsme oba speachless, protože Peyto lake, protože ledovec, protože výhled, protože prázdná silnice a na prázdný silnici se dělaj fotky, a tak to pokračovalo do kempu, protože v Jasperu se smí spát v autech jenom v kempech. Najde se několik punkáčů, kteří si risknou pokutu a spí na parkovištích nebo odlehlých místech, ale smysl to podle mě S AUTEM nemá – ničí tak přírodu, prudí zvířata a těch pár dolarů za kemp zas tolik není. 

O Jasperu by se dalo vyprávět hodiny. Přestala jsem si dělat čárky kdykoliv jeden z nás do ticha začal ty hory obdivovat. Co hory. Všechna jezera, řeky, vodopády. A mohla bych pokračovat…..Jasper má jediný negativum, všude je spousta lidí (a komárů). Přestože v Rockies existuje tisícovka míst, kam se dá vyrazit v klidu (a bez komárů), tady nějakým způsobem všichni potřebují vidět zrovna stejný kus šutru jako my. Asi nikdy nepochopím davy turistů, kteří se nechávali vyvézt na Columbia Icefield, aby si šáhli na ledovec. Neboj, na Aljašce takových míst bude ještě spousta. Spoiler allert – taky že bylo, a taky že stály takový prachy, že jsem se rozhodla ledovce obdivovat z dálky. A radši se věnovat jezerům, jezírkům a tisícům odstínu tyrkysové. Nevím už čí to byl nápad, nejspíš Ondry, protože on měl ty dobré nápady a já ty dementní, ale povedlo se mu najít jedno jezero, kde nikdo nebyl. Na turistický Jasper nadlidský úkol. Najednou tam bylo obrovské ticho. Každý jsme si seděli ve svém světě, na různých místech. Já vím, že takových jezer je spousta, mají hezké výhledy, nikdo tam není a tohle nemělo ani žádnou speciální barvu. Přesto bylo neskutečně hezké. Nejvíc mě však udivovalo, že někdo cizí dokáže stejný moment v stejnou chvíli sdílet vesměs stejně. Ne stejně jako „jé tohle je hezký“ nebo „jé tady je hezký výhled“ – ale tohle místo má stejnou energii, stejnou náladu a napadají nás stejné myšlenky. Což jsem tehdy logicky nevěděla, dověděla jsem se to po přečtení jeho blogu, takže komunikace asi blbá, ale chápete mě, žejo? 

Protože jsme se Jasperu nabažili až až, nastal čas na další můj debilní nápad. Pár týdnů před cestou do Kanady jsem seděla s kamarády stopaři, a ti mi řekli, že roadtrip po Kanadě nebude kompletní bez jízdy po Highway of Tears. Poslali mě na legendární dálnici, kde se vraždili stopařky. Dobře no. Jenže to se to plánuje, když jste z Evropy a naprosto si nedokážete představit, jak taková vzdálená místa a cesty vypadají. Cesta z Jasperu byla prázdná, a když už něco jelo kolem, tak to byl kamion, který ve své rychlosti akorát tak odhazoval kamínky z této dost kvalitně upgradované obdoby gravel road. Dle mého názoru tam prostě straší, setkala jsem se teda s medvědem za zadkem, což je vážně fajn příběh, který ráda vyprávím lidem osobně, protože je to přesně jako z informačních letáčků s názvem „CO NEDĚLAT, KDYŽ POTKÁTE MEDVĚDA“ ….No a takhle to pokračovalo já nevím, 500km? Po těch mělo přijít vysvobození v podobě Prince George….

Na takovýchto roadtripech ujedete občas stovky úplně zbytečných kilometrů, kdy nevidíte žádné krásné hory, venku prší, sněží nebo hoří. Protože nejste instablogeři, snídáte každý ráno ovesnou kaši, brown sugar and maple syrup, kterou občas vyměníte za creamy peach…Projíždíte přes zničený lesy, gravel roads, který nejsou vůbec v pohodě nebo místa plná turistů, která absolutně ničí ten zážitek. Doufáte ve vysvobození, kdy vaše GPS zahlásí „za 700km zahněte doleva“ – třeba tam konečně bude něco krásného, co za to stojí. A v této naději přijedete do něčeho, co si říká Princ George. Hned po příjezdu jsme měli možnost spatřit několik zajímavých míst – zde se testuje na HIV, tamhle klinika pro závislé, druhá klinika pro víc závislé. Všude kolem byli dost divní lidé, co si píchali bůhvíco přímo na ulici…No a pak construction a šedo. Ne, nedoporučuju se tam zdržovat. Povinná zastávka na Starbucks a internet. A v naději, že to bude o pár set kilometrů lepší jsme vyrazili radši dál.

Nebylo. Cesta byla pořád divná a teď si představte, že sedíte vedle ještě stále cizího člověka, a protože máte nějakou emoční inteligenci, je vám jasné, že ani on se necítí úplně komfortně. Mlčíme. 

V hlavě mi běželi věci jako – co budu seriózně dělat, když budeme zticha dalších několik hodin. Co když mě opravdu nebude moct vystát? Bude mě nesnášet za tenhle nápad. Co kdyby byla nějaká jiná trasa lepší? 

Proklela jsem samu sebe. Debilní nápad Kamilo. Fakt neskutečně debilní. 

A taky – co když ty kameny, které lítají z kamionů rozmlátí sklo. Kolik může stát oprava toho skla? A tady? Před očima se mi roluje budget. Přísahám, že pokud by se tohle dělo doma, tak jsem toho člověka zablokovala, protože se stydím a zbytečně ve mně vzbuzuje špatné pocity. Strach, úzkost, stres. 

Příčina té atmosféry nebyla úplně známá. I když můžu částečně tvrdit, že to bylo duchama, můžu si taky konečně přiznat, že už to není Jasper, není to národní park plný lidí a nikdo tudy moc nejezdí. Není to tam hezký, je to hodně neznámý, a asi mi dochází, že to už nemůžu brát jako random nápad, nemůžu se otočit. Pokud to zkazím, zkazím to oběma. Což jsem logicky nechtěla. Věděla jsem, že budu muset všechno řešit a snažit se komunikovat, mluvit, přizpůsobovat se. Opravdu pojedeme 10 hodin vedle sebe a budeme mít svoje nálady, svoje myšlenky. Okolo nebudou pořád jen krásný scenérie, bude to rutina a každý to můžeme vnímat jinak. Nebudu mít kam utéct, pokud budu chtít být sama nebo budu chtít brečet. Budou to konverzace, které dávají smysl, ale z kterých se nevyvlečeš, pokud ti nebudou blízké. Doma od takových konverzací dáváš ruce pryč a jen si řekneš, že si s daným člověkem nesedneš. Neodpovíš na tu zprávu na Messengeru. Tady to moc nejde.

1000 km byla pomyslná hranice, kdy mi došlo, co tohle všechno vlastně znamenalo a jaká ironie v tom celém je. Utekla jsem ze vztahu, protože jsem neuměla komunikovat, abych sama sebe dobrovolně avšak nevědomky zavřela do pojízdné krabičky na 4 kolech a komunikovat se učila. Nebo se o to aspoň pokoušela. Díky bohu za to, že jsem však snad vyhrála loterii v rámci toho, kdo tohle celé se mnou absolvoval.

Následujících několik set kilometrů jsem tedy povýšila svoje komunikační dovednosti, zjistila jsem, že mě nikdo nechce zabít, že mě nikdo ne nenávidí, a kromě výuky smysluplné konverzace jsme mohli začít hrát i hru „O kolik bude benzín dražší v té druhé vesnici?“ 

Všechno má svůj konec a ten měla i tahle divná dálnice. Napojením se na slavnou Alaska Highway a vstupem na Yukon to začalo být celý tak nějak víc pozitivní. Přestože počasí pozitivní nebylo, pršelo, byla zima, měla jsem pocit, že období šeda jsme zanechali u Prince George, tam kde patří. Nějak jsem začala toho člověka vedle sebe chápat, rozumět mu a najednou jsem byla klidná. Částečně to bylo i tím, že Alaska Highway opravdu není konec světa, že tam možná dost často jedete sami a klidně si doprostřed té dálnice můžete lehnout a zdřímnout si, pokud byste chtěli, ale večer vždy potkáte dostatek lidí, abyste komunikovali i s někým jiným než sami se sebou, pokud o to máte zájem. Taky jsme to auto ještě nerozmlátili, což bylo fajn a pohled na silnici, která je pokrytá asfaltem nás oba opravdu uklidnil. Déšť se mi svým způsobem začal líbit. Ono totiž podzim na Yukonu mohl být klidně upršený, zasněžený, opuštěný a já nevím jaký ještě a stejně bych do toho deště vlezla, stála tam s otevřenou pusou a dívala se na to jako na sedmý div světa. Déšť tomu dával kouzlo decentního diskomfortu, který k Yukonu patří. Ne, vážně nemám pocit, že překonávám sama sebe, vezu si zadek v autě totiž. Ale bez toho občasného mrazu a „surového“ hnusu, by to byl prostě trip po všech Tim Hortons v Kanadě a nebylo by na tom vlastně vůbec nic extra speciálního, protože v komfortu si úplně podle mého názoru neužiješ tu pravost přírody, která v Kanadě tímto okamžikem začala. Hory jsou krásné, fakt nádherné, ale to, co je prostě tady, to naprostý nic a prázdno, a vlastně všechno, je jen kouzelný a krásný. 

Po noci u Watson lake nás čekalo jen pár kiláků (chápej asi 400) do Whitehorse. Promrzlá jsem se těšila na pár hodin v civilizaci, horkou čokoládu a nějaký přeslazený teplý čaj. Ve Whitehorse bylo tak 8 stupňů, foukalo, pocitovka byla pro mě osobně 0°C. Kanaďani chodili v kraťasech, což chápu, když mají v zimě -50°C….Zalezli jsme do Starbucksu v naději, že teda do sebe naliju litr čaje a vše bude dobrý. Objednáno, zaplaceno a najednou přede mnou stojí drink se jménem Cabel. To jméno bych ještě přežila, ale proč je v TOM ČAJI PROBOHA LED? 8°C. Kanada. Proto. O ledu jsme se nebavili, od kdy se dělá čaj s ledem? Zoufale si sedám, cucám nějakou růžovou ledovou vodu a snažím se vymyslet, jak jako přežiju Aljašku, když tam bude určitě ještě větší zima. Chtěla bych spát, ale to bych prošvihla ten nejlepší seriál plný výhledů. Zastavujeme ještě ve Wallmartu a liquor store, já si kupuju marshmallows, protože to budu na Aljašce a neumřu na cukrovku? A taky víno a cidery, protože jsou levnější, než kdybych si teď šla koupit uprostřed Yukonu novou teplou bundu. Whitehorse je neskutečně roztomilý městečko. Malinkatý, upravený, plný streetartu, který byste uprostřed Yukonu nečekali. Má úžasnou atmosféru. Přesto se ale nezdržujeme víc, než je nutné a pokračujeme dál. Kam, to úplně nevíme. Někam, kde se nám to bude líbit.

Za dalších 300 km jsme se ocitli zase mezi horami, u jezera, které bylo tak neskutečně surově krásné, že jsem se do něj zamilovala. Žádné soft verze tyrkysové, žádní sluníčkáři na kayaku. Nikdo kolem nás, jen hory, mráz, vítr, vlny…A plynový vařič, který praskl a málem nám explodoval. Kluane lake se stalo v danou chvíli mým nejoblíbenějším místem, ve finále pak skončilo druhé, po pláži v Homeru, ale to předbíháme. A ani mi nevadil ten ranní snížek. Zmrzlá jsem sice byla jak nanuk, ale dnes, z tepla domova, mám tu vzpomínku na zkřehlý ruce a nadávání si ráda. 

Fakt, že jsme měli po vařiči, jsme ten večer vyřešili ohněm, a uklidňovali se, že v nejbližším městě koupíme nový. Nejbližší „město“ měl být Beaver Creek. Jenže Beaver Creek není město, je to komunita a nic tam nevyřešíte. Teda pokud obsahem vaší návštěvy není zapsat se do knihy v infocentru, jít na hajzl (internet tam nečekejte, sice by měl být, ale nefunguje) a koupit si na benzínce pivo. 

A tak jsme se po úspěšně dlouhém článku dostali na hranice s Aljaškou… Ty vole konečně. 

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s