Hledání Aljašky PART I

K ročnímu výročí by si to zasloužilo třeba konečně článek o Aljašce. Rozdělím jej ale na několik částí, protože by to bylo jinak dlouhý a nikdo nerad čte dlouhý věci. Teda, ono v dnešní době se nečte nic delšího než instagramový post, ale co už.

Na začátku tohoto článku bych asi měla poděkovat koroně, protože bez její přítomnosti by moje vzpomínky na Aljašku (a Yukon, který mám osobně radši, ale Aljaška je víc trendy, tak budeme zmiňovat tuto lokaci jako hlavní trhák) zapadly. Díky tedy za nespočet volného času v této době. Fakt. Nuže. To, že jsem člověk nepřemýšlející nad nějakými důsledky je asi všem jasné. Koupím si letenky po 4 dnech známosti, zavolám si týpka z Vancouveru do Calgary, abychom jeli projet Rockies, protože jsem už tři celé dny seděla na zadku v Calgary a nedávala jsem to….Nebo jedu s cizím člověkem na konec světa. Doslovnej.

Tak nějak jako produkční mám pocit, že dokážu odhadovat míru toho, z čeho se dokážu vymotat a když vím, že bych se z toho vymotala, tak to problém vlastně není a není to ani nebezpečí. Čímž neříkám, že tohle má praktikovat každý z vás. Ve své podstatě je to trochu o štěstí taky. Žejo. Protože to může dopadnou v tom lepším případě tak, že utečete (ano, to jsem jednou taky udělala, protože jsem dostala strach) a nebo budete trávit hodiny (říkám schválně hodiny, protože myslím že ani desítku hodin byste pak v naprostým tichu a ignoraci nedali) týráním se.

No ale teda jak na to? Zaprvé. Kupte si letenku. Ideálně do Calgary. Protože je to kratší let než do Vancouveru, je to levnější a ve finále máte možnost navštívit Banff, Jasper, Columbia Icefields, vlastně i Kananaskis a tyhle okolní místa, kam byste museli pracně zajíždět. Pokud máte v Calgary příbuzné, kupte jim malý dárek, něco co nenajdou v polském obchodě a dlouho se tam nezdržujte. V Calgary totiž není naprosto nic (což má trochu zavádějící význam pro člověka, který projížděl přes Beaver Creek). Najdete tam pár feťáků a spoustu CZ&SK komunity, která stále věří v evropskej přežitek, že v downtown jako něco asi je. Není. V Calgary fakt není. Věřte mi.

Do Kanady jsem nejela s nikým, měla jsem to nejdříve v plánu s Veronikou, ale ta se pak ztratila někde, vlastně ani nevím kde, a asi ji rozumím, protože jsem ji tehdy na tu cestu lákala na to, jak budeme spát někde na pláži v písku (tehdy jsme ještě řešili Asii a neřešili písečné blechy) a budeme se jen koupat v moři a žít jako totální bohémky, což asi nebylo úplně nejvíc sexy pro budoucí právničku. Když se tak poslouchám, asi bych se poslala do prdele i sama. Jen mi to tehdy tak nepřišlo. Pocit nově nabyté svobody mi ustřelil přemýšlení snad do jiné galaxie. Tak jsem přijela do Kanady, flákala se na gauč a začala uvažovat nad Aljaškou, o které jsem samozřejmě věděla leda tak to, že existuje. Neměla jsem ale ponětí co tam je nebo spíš není, a z některých dokumentů a filmů – nebo vyprávění určitých příbuzných – jsem měla pocit, že je to úplnej konec světa, že tam snad nemaj ani obchody, benzín je nedostatkové zboží, tudíž jej musíš přepravovat v stolitrových kanystrech na střeše auta, že tam píchneš kolo každých 15 minut a tak bys měl mít aspoň 6 rezerv všude kolem, voda tam prostě nebude a pokud nemáš zbraň, tak vlastně nesmíš chodit ani nikam čůrat do lesa. Tuhle cestu jsem tedy chtěla podniknout sama, jenže když jsem se ponořila hlouběji do všech sraček okolo půjčování aut, jsem došla k názoru, že nehodlám celý rozpočet nacpat do auta, který stejně nejspíš rozflákám, a že bych po měsíci asi mluvila sama se sebou a jeblo mi mi z toho. No a tak jsem hodila na stránku čechů a slováků v Calgary jednochudý dotaz, jestli někdo neplánuje teď Aljašku a nechce ten trip sdílet. A překvapivě na to myslím neodpověděl, až na jednoho člověka, nikdo. S touto odvážnou osobou jsme šli na nachos, sdělila jsem mu, že mi nepřipadá jako sériovej vrah (trochu jsem pozapomněla, že by to mělo platit oboustranně) a večer jsme si plácli, že do toho půjdem společně. Teda my si neplácli, přišla mi zpráva „Pojeďme na tu Aljašku teda společně“, kterou jsem si vyprintscreenovala a hodila na twitter, jako kdyby to mělo něco snad znamenat. Pak následovala ještě jedna schůzka, jako abychom se o všem asi utvrdili, on se utvrdil jen v názoru, že to se mnou a chocolate chip frappucino ze Starbucksu nebude jednoduchý, podívali jsme se na trasu, že ok asi takhle pojedeme, a tradá, dva dny na to jsem v koupelně natočila storíčko jak všem mávám a jdu do „divočiny“…..

Pokud stále v napětí očekáváte horor, že jsem skončila někde zavřená, zotročená a podobně, asi vás zklamu, protože tomu tak absolutně nebylo. Ani jsem neumrzla v řece, nesežrala jedovatý bobule, indiáni po mě nestříleli šípama ani mě nezdrogovali. Auto nikdo nevykradl, nevím taky kdo by to tam dělal. Chipmunk asi. Benzínu i vody bylo všude dost a tu malou rezervu co jsme měli, jsme do něj nalili v Calgary po návratu, když jsme chtěli jet do myčky, jen aby se teda nějak spotřeboval. Dost bylo také možností na klidnej spánek, sprchu, jídlo a wifi v Tim Hortons. Prostě takovej ten základ, aby člověk důstojně fungoval. A když nefungoval, tak si dal čepici a ty mastný vlasy vidět nebyly a ano, občas byla zima, u Kluane lake ráno trochu sněžilo, občas pršelo, občas jsem mrzla, ale to k tomu tak nějak asi logicky patří. Takto to zní, že to byla vlastně docela nuda.

Ale ono ne. Nuda to nebyla třeba v momentě, kdy jsem maturovala z placení benzínu kreditkama a debitkama, a najednou mi odešlo z účtu 150 dolarů, což naplní dvě průměrný auta nebo jeden menší tank. Jako malou mě totiž nikdo neinformoval o existenci toho zla, které blokuje částku a za dva týdny to zprocesuje a pak vám ty prachy vrátí, jenže to je fakt super, když jste zrovna uprostřed ničeho a do nádrže si třeba můžete lowcostově načůrat. A to byl fakt fajn pocit.

Taky to nebyla nuda v momentě, kdy mě nenapadlo nic lepšího, než si udělat selfie na Highway of tears a mít za zadkem medvěda, který teda díky bohu asi moc jen nechápal, co nějaká kráva s mobilem jako fotí billboard a dělá u toho duck face. Všem vřele doporučuji jízdu po Highway of tears z Prince George do Prince Rupperta. Je to ultimátní icebreaker a lidi moc sbližuje společný pocit strachu z místa, kde podle mě straší všechny zavražděný stopařky a taky z toho, že rozjebete auto. Během 700km jízdy jsem mlčela, Ondra taky mlčel a já si teda myslím, že mě v duchu proklínal.

Já vás tu nebudu trápit finančníma analýzama ani ničím jiným. Za jídlo se platí, za benzín taky, za pojištění, za letenky, za auto, za kempy, za sprchu i za výlety za velrybama. Je to drahý, je to hezký a prachy se vždycky nějak vydělaj. A když ne, tak se po návratu nastěhujete k rodičům….Nikdy jsem nechtěla, aby to byl totálně low cost trip, kdy počítám kolik gramů rýže si dnes dám. Byl to punk kde jsem se občas koupala rychle v luxusně teplých sprchách v NP Denali, strašně dlouho v gymu v Skagway, v přírodních hot springs a taky v ledový řece v Jasperu, pod mostem, protože nikde nebylo nic po ruce. To by bylo tak celé, co k tomu řeknu. Celý to fungovalo tak nějak bez nějakého většího plánu, prostě jedeš kam chceš, a když už jedeš 7 hodin a říkáš si, že asi jo, tady je to hezký, tak tam zastavíš a nebo v úžasné iOverlander aplikaci hledáš kde nejblíže zaparkovat u nějakého krásného jezera a tak.

Prvních pár dní jsme přejeli z Calgary do Jasperu a tam jsme se toulali, courali a objevovali kouzla i nekouzla života v autě. Nebo teda budu mluvit sama za sebe, protože si nemyslím, že na světě existuje někdo jinej, kdo by byl v danou chvíli odvařený z toho, že se má umýt v ledový řece (ne že bych to celé dětství nepraktikovala) nebo byl shodně vykulený z večerní party veverek na střeše auta. Byla tam moje první setkání s medvědama, nejdřív teda jen s těma pověstnýma, o kterých vás varují v každém kempu, že „You are in a bear country“ a pak s těma co vidíš z povzdálí z auta a vlastně je to v pohodě. To jsem ještě netušila, že jednoho budu mít ani ne za 500 km za zadkem in real life.

No a to, jak to teda reálně celý probíhalo, vám sdělím příště. Až si koupím nějaký skvělý víno a začnu vzpomínat na takový ty drobnosti jako hledání zlata, Yukon, Kaslo, Top of the world highway, a vlastně samotná Aljaška….

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s