Life Isn’t Like the Movies (Even if You Write the Movies)

1 INT. BAR – NOC

Bar. Tlumené světlo. V levé ruce whiskey, v pravé doutník. Přikládá jej k ústům a prohlašuje třeba něco jako tohle.

KAMILA
„Tohle je fakt strašně divná doba“

Cut. Dobrý Kamilo. Tohle je zas fakt strašně debilní asociace. V realitě sedíš v normálním bílém pokoji. Ani bohémský, ani minimalistický, ani ezotericky navoněný kouzelnými oleji. Čtyři zdi, velká vestavěná skříň, postel (matrace na zemi). Tlumené světlo vydává akorát tak televize ve 2 ráno, když ji nevypneš, aby ti společnost dělal aspoň hrubý mužský hlas ze seriálu a ty sis nepřipadala jako naprostý asociál. Nekouříš, whiskey rozhodně nepiješ a nevím proč bys lezla do nějakýho baru. Všechno je tak strašně obyčejné. Určitým způsobem hezké, pro tvůj styl života nezvyklé, ale obyčejné. Vážně nechápu proč máš pořád pocit, že ty čtyři zdi musí být každý den jinak epické. 

Snad poprvé za celý svůj život můžeš tvrdit, že máš konečně něco normálního, dospělého, klidného. Prostě život, ve kterém máš čas udělat si ledový kafe nebo klidně tři, a pak je hodinu ucucávat v kuchyňce, aniž by ti kdokoliv cokoliv řekl. Do toho máš čas na nejnovější drby, fotit si prázdný diář na instagram nebo hodnotit poslední trash film z Netflixu. Budíš se každý ráno ve vlastní posteli, a ne na rozlámané matraci v autě bůhví u jakého jezera (jakkoliv krásný to je). Každé ráno máš dvě nebo tři hodiny na to si udělat makeup, tudíž s tou tunou času při tvém multitaskingu a time managementu dokážeš 15x vyházet skříň a namalovat si na obličej Avatara, což ti tvoje minulé já, které se převlíkalo v autě cestou na plac (pamatuješ?) zatímco ta druhá řídila, závidí. Tvoje rána nejsou uspěchaná. Nejsi nervózní. Nemusíš na nikoho křičet do telefonu zatímco máš plnou pusu koblih nebo míchaných vajíček z keťasu, protože je to první jídlo, které po 24 hodinách vidíš. Nepadáš únavou do kómatu. Nejsi přimontovaná ke svému telefonu. Když jdeš cvičit, reálně si to užíváš. 20 minut na páse netrávíš na telefonu a nenadáváš jakej je ten režisér s prominutím kretén. Ráno můžeš chodit pěšky, protože 10 tisíc kroků. A protože je jedno, jestli dorazíš v 8, 9, 10 nebo ve 12. Čas. Smích. Kamarádi. Bezcílné toulání se Prahou. Možná právě ten dostatek nebo snad nadbytek času způsobuje, že pořád přemýšlíš, co je to vůbec štěstí a jestli jsi vůbec takhle šťastná.

Cut. Teď vám běží hlavou to, jaká jsem mrcha, protože mám zenovou zahrádku, kterou chce skoro každý a měla bych za ní být vděčná. Jenže mně ta zenová zahrádka přijde tak strašně cizí…Je nádherná, mám ji ráda, nedělá mi problém v ní běhat a fungovat, ale nemiluju ji. Její klid ve mně nevyvolává ultimátní pocit štěstí. Ale ani nemám potřebu od ní utíkat, nebojím se, že mi sebere svobodu a omezí můj život na snad nějaký tradiční koloběh práce – domov – rodina – a podobný bullshit. Není nepříjemná. Prostě tam tak nějak jenom je.

Ta zahrádka je plná pseudooslav narozenin, společných obědů, povídaček o dovolených, chalupách a denních strastech, s určitou mírou odcizení a pseudozájmu. A já tohle neumím. Ne po tom, co vím, jak reálně se dokážou mít lidé rádi a prakticky pro sebe dýchat, přestože se stále jedná o práci. Jak dokážou myslet jako jedno, doplňovat si věty, jako kdyby se předem naučili, kdo kdy co řekne a v perfektní synchronizaci pak ta slova přiváděli k životu. Znám reálnej domov. To co mám teď by teoreticky mohl být taky domov. Svým způsobem. Problém je, že by to byl domov pro mě, ale ne pro ty ostatní. Pro ostatní je to přestupní stanice mezi komfortem sedačky z Ikey, jóga studiem a barem pod okny bytu na Vinohradech, ve kterém žijou život napsaný jak z How I met your mother. A o přestupní stanice se přece nepečuje s takovou láskou a citem. V přestupních stanicích nepotřebuješ nikoho pozdravit, s nikým komunikovat. Najdou se výjimky, ale je jich málo.

Chybí mi ten pocit, kdy jsem prošla bránou a jenom samotné prostředí mi dodávalo neskutečnou energii. Cítila jsem se jako ve filmu. Což není zas tak těžký, když jste obklopeni stalkingem 46 kamer na každém kroku. Možná jsem nebyla v zenové zahrádce, ale i ten chaos a stres byli štěstí. Nehrané, nepředstírané. Epické. Ani nevím kdy a kde jsem se naposledy tolik na všechny usmívala. Pokud vůbec. Pro normální lidi je asi šílený pochopit, jak jsem mohla být šťastná v prostředí, ve kterém jsem se co týden hroutila, a jak můžu prohlásit, že něco, co mě ve skutečnosti ničí považuju za štěstí. Vždyť bych si přece měla užívat všechny ty momenty, kdy nebrečím ze stresu v autě a nechci ho rozjebat o nejbližší strom. Jdu s kámoškami na drink, směju se přiblblým vtipům, nepřemýšlím o tom, kdo mi bodne kudlu do zad, na koho co musím hrát, na koho si musím dávat pozor, na koho se usmívat. Na dovolenou můžu jet protože chci, ne protože musím z vyhoření zahodit mobil 50km od sebe a jet raději na silent treatment do kláštera.

Ten pocit byl tak silný, že jsem kvůli němu překopala veškeré svoje myšlení. Byla jsem ready se vzdát všech těch představ o (jak to nazývám já) pseudoštěstí v podobě rekonstrukcí baráčků na samotě u lesa, společnýho smíchu, růžových obláčků cukrové vaty, capartů šplouchajících se v bazénu a buzení uslintaným psem. A pak se svět zastavil. Nechal mi jenom čtyři zdi, postel a počítač se Zoomem. Vím, nechal to tak všem lidem, ale těm normálním vlastně moc nevadilo sedět doma, mít klid, válet se v posteli a vykoupit v Alze kettlebally….

Nezuřím. Nemám žádné deprese. Nefňukám. Já jen… Já se jen neumím srovnat s faktem, že tohle není ničí vina. Když někomu prásknu dveřmi, a že se to nejednou stalo, tak si za to můžu nadávat sama – pokud chci. Je to moje rozhodnutí a jsem s tím už smířená. Přebírám a akceptuji následky mých (možná občas debilních) nápadů. Když někdo těma dveřma práskne mně, je to jeho rozhodnutí. Já se s tím časem smířím. V tomto případě však dveřmi nikdo nepráskl. Jenom přestala létat letadla – zjednodušeně řečeno. Chtěla bych, aby to byla něčí vina. Abych mohla někoho obvinit, prožít desítky fází sebezapření, nasrání, odmítání, popírání, stalkování, brečení, výsměchu…A nakonec snad i akceptace. Já bych to pak možná brala. Ale takhle jsem stucked v epizodě nějakýho seriálu, který je naprosto debilně napsanej.

 Do toho „normálu“ se mi fakt přechází těžko, když jediné co znám je právě ta rodinná semknutost, která bude vždycky všemu normálnímu chybět. Protože to, že to normální není, nám dovoluje dělat věci, o kterých ti normální lidé často ani nesní. Asi jsem v tom žila moc dlouho a je pravda, že já jinou realitu než emaily ve 3 ráno neznám. Moje zenová zahrádka není moc moje. Ta moje je někde daleko, v něčem co není stabilní a co je nereálné, aspoň pro teď. Teď tady vidím čtyři zdi, velkou vestavěnou skříň a postel. Možná si na nich občas představuju načmárané listy nebo si ty bílé zdi vybarvuju do trojúhelníků mnoha barev, aby byly veselejší. Ale stále jsou to jen tyhle zdi. Ty hotelové, ze života u filmu, jsou totiž lepší.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s