Všechny podoby nelásky

Byla jedna z těch šíleně dlouhejch nocí, kdy jsem zas psala náměty na scénáře, který si ani jedna z kapel nepřečte, neotevře (nebo možná přečte, ale nebude mít půl milionu na realizaci, tak už ani neodpoví) a byla jsem tak moc motivovaná pracovat, že jsem skončila na Twitteru jisté slovenské blogerky. Mezi scrollováním odkazy na TOP10 produkty na blond vlasy tam měla vlákno mikropříběhů o tom, jak jsme my ženské hloupé, naivní co se chlapů týče a chvíli jsem se na tom smála…

„O půl druhé ráno, lehce opilá a smutná, že se mi neozývá, jsem přidala na story video, jak „hladím“ psa, které točila kámoška, jen abych zjistila, jestli to zobrazí. Toho psa jsem absolutně neznala.“

„Špehovala ho po cestě ze školy domů a pak jsem ho “náhodně” potkala, s tím že půjdu s ním, že máme společnou cestu a tak…. Bydlel uprostřed pole.“

„Ja som za nim isla 300km a tvarila sa ze “to sme sli na vikend s kamoskami” lebo mi povedal, ze cez vikend by mozno aj mal cas ale skoda, ze nie som blizko lebo jemu sa nikam nechce chodit.“

Chvilkami jsem chtěla přidat několik svých #ultimatestupidity historek. Vždyť já jsem přece ta osoba, která na gymplu měla v diáři napsáno kudy přesně kam, říkejme mu Honza, chodí. Měla jsem detailně vyznačené body a časy, kdy se naše rozvrhy nenápadně prolínají (čti on má fyziku ve 3. patře a mění se z učebny biologie na druhé straně a já jdu z prvního do čtvrtého na angličtinu a můžu do něj vrazit na schodech). Náhoda, chápeš.

Zjistila jsem si kdy se, říkejme mu Karel, narodil. A každé ráno jsem začínala čtením denní procentuální přitažlivosti našich znamení ze serveru horoskopy.cz. Když byla záporná, ani jsem se nesnažila s ním promluvit, či mu vůbec napsat, jelikož by jeho konverzace se mnou určitě nebyla příjemná. Když byla záporná, a on byl protivný nebo po mě flusal rozžvýkané kousky papíru, měla jsem přesně odpověď, proč tomu tak je. To, že on se mnou nemluvil ani v případě těch pozitivních hodnot, jsem nějak asi nevnímala. Mohl za to Saturn.

Přihlásila jsem se na hodiny baletu. A trpěla. Protože na to, abych chodila na hodiny s ním, jsem musela být o ročník výš a tak jsem si kosila nohy s muzikálovými prváky a fakt to bolelo, když nejste tanečnice. Můj další nápad, jazzový tanec jsem díky bohu zamítla a radši šla na pizzu.

Nebo taky jsem celý noci nespala a chodila sedět do baru, který smrděl cigárama, přestože tohle bytostně nenávidím. Do baru, který jakože vůbec nebyl barem kam chodil on, ale byl kousek a já se styděla jít do toho kde on byl. Za rok jsem ho tam nepotkala.

Na jeho představení jsem seděla pořád na stejném místě a hypnotizovala jej pohledem a když se to asi na sedmé repríze povedlo a všiml si mě, už jsem se tam neukázala.

Taky když jsem konečně danou osobu potkala, dokonce ve dveřích, a měla jsem ze sebe dostat něco jako „ahoj“ a projít kolem, dělala jsem, že ho nevidím a ignoruju ho.

Bylo mi 10 a nedokázala jsem se s žádným klukem vlastně bavit. Protože jsem nebyla ta krásná Lucka, se sametovejma vlasama a kouzelným úsměvem. Já měla maskáčový kalhoty a tričko s lebkou. A rukavice. Proužkovaný. A emo patku. Mezi moje koníčky patřilo fotit se s gumovejma kačenkama, v černobílém provedení s kontrastem vypáleným na 100, na lidé.cz mít přezdívku OšKliVé_KáČáTko a hodně fotek. Jenže já neměla jak zaujmout. Takže jsem si zjistila jeho oblíbený kapely. Přišla jsem na tělocvik, on ten den taky necvičil a já pustila do sluchátek naplno Brokencyde. Pak jsem prohlásila, že jsem jejich největší fanoušek. Až dnes mi dochází, že ho to nejspíš stejně vyděsilo, protože holky v mém věku si vyměňovaly samolepky koní a já se snažila předstírat, že po večerech vyvolávám Satana. Pravda byla, že jsem po večerech tajně poslouchala Hannah Montanu.

Myslíte si, že tohle ztrapňování je jenom záležitostí dětství? A že z nich vyrostete? No, tak ještě dva měsíce zpátky jsem se kamarádila s AC jednoho Producenta, jen abych měla detailní informace o dopravní situaci – kde se zrovna nachází. To, že jsem jej třeba prosila, aby zdržoval hodinu v Mekáči ve 4 ráno, abych já stihla dojet na parkoviště a jakože čistě náhodou jej potkala v lobby hotelu, to už je jinej level. Ale přísahám, že tohle mu jednou řeknu. Až ho zas uvidím. A budu se tomu smát jak pominutá. A když se tomu bude smát i on, tak si ho vezmu.

Časem si uvědomíte, že ty lekce baletu, výlety do prostředka pole nebo rozšiřování si hudebních obzorů vás svým způsobem obohacujou. Jste na čerstvém vzduchu, hýbete se a učíte se nové věci. Vlastně za to těm chlapům pak můžete děkovat. Věřte mi, že za ty roky jsem se stala expertem a nejzapálenějším fanouškem československé rapové scény, metalu, indie rocku, Ed Sheerana nebo irského folku, přestože sama poslouchám akorát tak piano, cello a v gymu Keshu. Nejsem si sice jistá, do jaké míry znalost Řezníkových textů pomohla mému IQ a všeobecnému rozhledu, ale to je teď jedno.

Já se fakt naučila spoustu věcí. Poskládat postel z Ikey, protože jeden jakože muž se normálně složil, když tomu návodu nerozuměl. Nebo jsem se naučila navrtat poličku. Fakt, že jsem týpkovi převrtala zeď na druhou stranu pomineme, aspoň na mě do smrti nezapomene. Ale zatímco já jsem si vzpomínala na ty relativně vtipný historky, jak už to v každém správném scrollovacím klišé příběhu bývá, narazila jsem na ženský, které buď trpí představou toho, že jsou Harley Quinn a žijou s Diagnostikovaným psychopatem nebo naprosto nerozumí pojmu láska a sebeúcta.

„Dala jsem mu prachy na barák, pomáhala mu tam vyklízet bordel, upravit pozemek okolo, házela lopatou a jezdila s kolečkem. Vařila obědy, večeře a vozila mu to ještě teplé. Pak si našel Barbínu a já se k tomu baráku už nesmím ani přiblížit.“

Mohla jsem pokračovat ve čtení jejího příběhu. Ale to by znamenalo, že od ní zjistím jméno, SPZ a půjdu tomu debilovi vobrazit auto klíčem a hodím pár shnilých vajec na ten krásnej novej barák. Zavřela jsem počítač a zařvala na Alexu, ať mi vypne světla. Girl, ani nevíš, jak moc ti rozumím. Já totiž ty pojmy láska a sebeúcta taky moc neznala. Měla jsem sice výslovný zákaz o všem mluvit, protože když chodíte s Orlando Bloomem, vztahujou se na to určitá pravidla….Ale se mnou a s dodržováním pravidel je to asi takto. Naposledy jsem v neděli ráno vjela do zákazu vjezdu a jela tam, kde jezdí v centru jen tramvaje a vlastně mě to moc netrápilo. Jinak řídit umím, fakt, jen mě neserou pravidla v 7 ráno v prázdný víkendový Praze.

Můj příběh byl podobný. Já tedy nikomu nepostavila barák, nekoupila auto, ale jistá podobnosti mezi Harley Quinn a mnou tam byla. Tehdy jsem to neuměla pojmenovat. Říkala jsem tomu láska, protože to asi všichni tak nějak očekávají, když je muž a je žena a jsou vedle sebe.

A tak tam byl on a moje pocity permanentního strachu, pocity toho, jak nejsem dobrá, nejsem chytrá. Cítila jsem se neschopná, nic jsem nedokázala udělat nebo říct správně. Nebyla jsem to já, nepoznávala jsem sama sebe. Proč takhle jednám? Každé ráno mi v tramvaji cestou do práce ukáplo několik slz. Z únavy a všeho, co jsem zas ve 3 ráno o sobě poslouchala. Začala jsem věřit, že všechno je přesně tak, jak říká on, že taková jsem, hledala jsem důvody proč a jak taková nebýt. Věděla jsem, že cokoliv řeknu, přejde v hádku, nadávky, obviňování, miliardu domněnek a otázek, na které neznám odpověď. Byla bych zase špatná, bezcitná. A já přece neměla právo a důvod taková být. Neměla jsem podle něj složitý život. Nikdo mi neumřel, nikdo mě neznásilnil, nikdo mě nezmlátil do bezvědomí. Netrávila jsem noci v křoví ve spodním prádle a měla jsem mámu, tátu a jen jsem byla ubohá. Nevěřila jsem sama sobě, nevěřila jsem v sebe. A tak se z holky, která když si dříve umanula, tak si obmotala celý svět kolem prstu a mávnutím ruky pohnula horama, bylo malé klubíčko, které cítilo pořád vinu snad i za to, že vůbec existuje. No a pokaždé když měl svoji italskou půlnoční náladu, něco řekl a já to už jenom pokorně opakovala.

„Nejsi vědkyně. Nemáš v očích ten oheň. Neprosazuješ se, jenom mluvíš. Seš hroznej člověk, špatnej člověk, špatně přemýšlíš, uvažuješ, neumíš cítit, mít ráda, jsi nechutná, měla by ses za sebe stydět. Jsi ubohá. Nestaráš se o mě, neumíš to. Nejsi na tohle stavěná. Nezáleží ti na mě. Já bych pro tebe chcípl. Jsem jen hadr pro tebe, s kterým si vytřeš podlahu. Nikdy nebudeš princezna.“

Jenomže já vždycky měla svojí hlavu. A tak jsem začala žít v ní. Utekla jsem tam, kde to bylo vždy moje bezpečné místo. Takové, které on neznal. Jako malá jsem měla jednu autistickou schopnost. Rozložila jsem si hračky z Kinder vajíček na specifická místa v rohu gauče. Veprostřed byl král a královna, okolo parta tučňáků a šašci a delfíni a Spiderman. Nebyly tam stolečky, ani domečky ani židle. Sedla jsem si a 4 hodiny jen koukala a celý příběh se odehrával v mojí hlavě. Jediná z figurek neopustila své původní místo, ale delfíni skákali v bazénech přes hořící kruhy, tučňáci tančili a věšeli se po křišťálových lustrech a bavili krále a královnu a hrála tam Britney Spears a byla to party a určitě tam bylo i nějaký drama z Esmeraldy, protože ta tehdy frčela, jen už si na něj nepamatuju.

Chtěla bych, aby se o tomhle mluvilo. Ale ne na instagramu, kde si z toho ženský udělaj byznys stejně tak jako to bylo s vlnou sebelásky. Z léčby anorexie se stala móda. Nemělo by se o tom mluvit ani ve stylu velkých bilboardů s telefonem na linku bezpečí a fotkou monoklu. Maj o tom mluvit holky s kámoškama. Nemaj poslouchat ta pravidla, která jim jejich Orlando Bloom navykládá. Protože pravidla nejsou láska. Mají se zeptat a vidět pohled té své BFF, která se diví, proč dnes nejde ven, proč musí z práce odejít dřív, proč nemůže zůstat na víně a pokecat si. Proč schovává telefon, když tam stejně absolutně nic není, ale jen myšlenka, že si tam zas někdo něco vytvoří ji děsí. Mají si obě poklepat na čelo, že co to je za lásku, která říká, že protože tě miluje chce, abys měla čistý instagram a taky telefon, Facebook, kalendář, email a hlavně 12 let starou minulost. Mají správně „pomlouvat“ po facebooku, jak to dělá každej druhej. Možná s trochou lásky a respektu, ale mluvit. Protože Orlando Bloom možná říká, že lidi s dokonalou, nevšední a Epickou láskou tohle nedělaj. Jenže, když to nedělaj, chybí jim jeden základní bod reflexe od okolí, které vás zná celý život líp než ten Orlando Bloom.

Láska není kontrola, touha vlastnit, touha žít podle nějakého vysněného vzorce předchozích vztahů nebo se mu naopak vyhýbat. Není to omezování koho smíme kontaktovat nebo komu se podíváme na profil. Láska není pocit viny, že jdete na pracovní kafe, byť i s mužem nebo klidně s pěti. Ani stres a paranoia, že z večeře s kámoškama odcházíte o hodinu dřív, protože už by mu bylo divné, kde tak dlouho jste. Láska nejsou omluvy za urážky a nadávky. Láska není to, když vás vezme do náruče, protože se na gauči po další várce nadávek už jen schoulíte do klubíčka a odevzdaně prohlásíte „Máš pravdu, jsem….“ Láska neuděluje pravidla. Nekritizuje ale doporučuje. Láska není sebehledání se v někom jiném, ani snaha o nalezení vlastního smyslu života v někom, do koho vkládáte veškeré očekávání. Láska nepotřebuje prolustrovávat Facebookový konverzace, kalendáře ani iphony. Nebere lidskou svobodu, naopak ji podporuje.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s