O hledačích osvícení a jednom návratu do ne zcela reálné reality

Ondra mi to říkal. „To se pak takhle ráno vzbudíš, zjistíš, že nemusíš sundávat ty stínítka z oken, sedneš si na gauč, uděláš si kafe a najednou nebudeš vědět co. A bude to prázdný a bude ti smutno a nebude nikdo, kdo to bude schopnej pochopit…“ Ani nevíš, jak máš pravdu. To kafe co držím je hnusný, a to to není žádnej Starbucks! Výhled z balkónu v Calgary je hnusnej. Je teplo. Dvacet stupňů a je prostě teplo. Obloha je modrá, ale hnusná. Protože na Yukonu, tam byla víc modrá. Snídaně? Měla jsem včera. Dávám si do uší sluchátka, pouštím „The end of all our exploring“ a sedím a čumím a naprosto nevím co mám dělat. Zatím jsem se dostala tak daleko, že jsem byla schopna zavřít pinterestové nástěnky, google mapu s trasou a otevřít workaway a věřit v to, že můj další smysl života by mohl být v česání a škrabkání opiček někde na Sumatře nebo v krmení huskyho štěňat. Jinak víte, že když si na Aljašce koupíte pivo, fakt hnusný pivo, tak tím, zachráníte jedno štěně huskyho????

Mám pocit, že bych se ještě chvíli měla opíjet představou noci u jezera a klidně ať tam je zas zima, ať jsou mínus tři, ať prší, sněží, fouká nebo hoří. Představou, že z dlouhodobého hlediska je tenhle životní styl, kdy se zbavíte pravidel a starostí nebo se přidáte se k cirkusu, naprosto udržitelný, a že je celej svět v pořádku a já jsem v pořádku a všechno je tak jak má být. Pokud si tedy chcete počíst o Aljašce a roadtripování po Kanadě, tak si buď počkejte nějakej ten den, dva, tři, až budu mít lepší náladu a bude se mi chtít o tom mluvit nebo jednoduše vygooglete nějakej „pecka“ itinerář, ideálně z produkce #travelbible.

Já jsem teda nedávno ležela v autě, na napůl propadlý matraci, díky které jsem rozmačkala brambůrky v krabici, která byla pod tou propadlou matrací. Ležela jsem někde, kde byla určitě zima, a protože jsem nemohla spát, vzala jsem telefon a naťukala do něj pár poznámek, nad kterejma jsem ten večer přemýšlela. Hledači osvícení. To jsou takoví ti lidi, co opustili svůj komfort předraženého Calvin Klein oblečení, nakoupeného ideálně se slevičkou od influencera na Zalando, opustili komfort Prahy, tvrdí, že jsou konečně v životě šťastní, protože vzduch, protože voda, protože oheň, protože země. Protože láska. Protože klid. Protože polární záře. Protože tady není žádnej dementní šéf ani společnost, která by vás doháněla k vyhoření ani k pushování limitů nad rámec crossfit gymu. Takový, ke kterejm jsem se částečně řadila taky, a částečně taky ne.

Typický hledač osvícení v Kanadě, budeme mluvit o těch kanadských, protože ti se od asijských liší tím, že hamaku nechali v pražské garsonce, protože spát někde na Yukonu v hamace není asi top řešení. Jinak jsou to většinou lidi, kteří doma nějakým způsobem vyhořeli a řekli si, že pohledy na hory, řeky, jezera a tisíc odstínů tyrkysové jim uzdraví duši, stejně jako si to myslí ti asijští o oceánu a vlnách a podobných pohádkách. Jsou to ti, kteří chtějí najít smysl života ve svobodě a objevit podruhé Ameriku. Protože třeba bude ta interpretace lidské svobody konečně jiná a třeba ji opravdu objeví v dělání strašné práce a několika hezkých víkendech v horách. Nebo opravdu bude v úplně bezcílném životě.

A teď se dostáváme k mému osobnímu důvodu. Já si taky myslela, že prostě sem zas přijedu, že se nadechnu a ten vzduch nevím, třeba bude chutnat jako cukrová vata. Že se mi povede se zas sžít se všema tady a tak budu moci vesele prohlašovat, že „hej změnila jsem si barvu vlasů a odstěhovala se a chyba je ve vás všech a ne ve mě a já jsem královna a můj způsob života je nejlepší“ protože věřte nebo ne, jako totální kráva uznávám, že jsem tento názor do jisté míry měla, dodával mi falešný sebevědomí, proto momentálně žádný sebevědomí nemám. Ten názor jsem měla dokonce několikrát potvrzenej tím, že jsem si dokázala vybudovat na chvíli celkem spokojenej život v malé zaprdlé irské vesničce, v Londýně a ve Valencii. A v to samé věří hledači osvícení.

Takže pokud tohle někdy nějakej hledač osvícení otevře a přečte. Tak pokud je ještě doma, tak hele, klidně ať na to Bali jede. Klidně ať jede na Zéland, na Fiji nebo se otřesně přežrat pikantním jídlem někam do Mexika. Ať mlčí hodiny s výhledem na řeky nebo oceán. Ať surfuje a cpe se smoothie bowls bez vodky a antidepresiv. Jen ať ví, že ho to nespasí, případně ať se postará o spasení svého života ještě během pobytu v té pražské garsonce.

A pokud to bude číst někdo, kdo už osvícenej je, tak ať si klidně rejpne, jelikož tak jak mě nechává chladnou jít na brunch v pyžamu, tak mě nechává chladnou už i fakt, že jsem kráva a pomalá a věci mi dochází jakože s intergalaktickým zpožděním v rámci několika dimenzí. A věřte mi, že si za to nadávám každej den, až jsem si stáhla do telefonu aplikaci, která počítá kolik dní si tohle říkáte. Dokonce si můžete nastavit daily reminder a tak vám v 7 ráno jako připomínka toho, abyste na to náhodou nezapomněli, vyskočí zpráva „Dobré ráno, už je to 365 dní od toho co seš idiot“…..Třeba.

Snění je krásné. A já ráda žiju v tom zasněném světe, kde všechny problémy řeším ve své hlavě a někde v alternativní realitě. Tak jak chci já. A oni se pak vyřeší, v rámci toho alternativního světa, kde to taky hasne. Což je píčovina, já to vím, a možná by to ze mě do budoucna dělalo jedině tak super cosplayerku nebo třeba spisovatelku, ale rozhodně ne super člověka nebo snad adeptku na to, abych s někým sdílela svůj život. Ono už snad na gymplu se na mě třídní stěžoval mámě na rodičáku, že pořád koukám z okna a žiju ve vlastním světě a nikoho v něm nechci. Hlavně ne matikářku, překvapivě.

A sním si pořád, v autě během cesty, v tramvaji, v letadle, večer před spaním, dokonce i v tom blbým Starbucksu. Jenže ve finále pak dojdete k jediné věci. Furt dokola, jako písnička, která se vám už zprotiví na Spotify, tak se vám zprotiví i užírání se každý den nad životem v alternativní realitě. Protože to, co jste si tam vytvořili v reálném světě neexistuje a jenom nechcete přijmout ten fakt, že to neexistuje. Je to taková hezká bublina, která vás chvilku chrání. Ale pak už je otravná. Ne proto, že by tomu snad pomohl vzduch s vůní cukrové vaty nebo výhledy na hory. Jen prostě proto, že už mě to začalo samotnou srát. A že jsem nějak pochopila, že já nejsem typický hledač osvícení. Že možná chci najít ultimátní svobodu, nebo pocit štěstí, ale takový ne chvilkový, ne v modré obloze a v myšlenkách květinových dětí. Štěstí v absolutně-normálně-klidném fungujícím běžném dnu. V hezké snídani, kterou nemáš za spěchu, v práci, která tě nesere, v práci ve které nevyhoříš, v polibku na čelo a v tom, kdy ti řekne dobrou noc lásko, v bytě, kterej nemusíš každej víkend ladit podle posledních Ikea trendů, protože potřebuješ nejnovější Sküggbracka povlečení a ten světle modrej květináč na kytku, která stejně chcípne, aby sis připadal, že ten víkend za něco stál…V něčem co je aspoň trochu reálné, dovoluje ti tvořit nějaké malé hodnoty, občas třeba nějakému puberťákovi říct těch svých pár mouder. Občas se zasmát a občas se překonávat, ne v tom, kolik máš razítek v pase, ne v tom, že si zrovna dojel stopem na Bali nebo žes přeplul z Aljašky do Ruska na kajaku. Ale třeba v tom, že neumíš mluvit před lidma, neudržíš jednotnou myšlenku a prostě si stoupneš před třídu plnou zlejch puberťáků a můžeš jim říct něco o Yukonu nebo o smyslu života, přestože stejně nebudou poslouchat.

A proto mám pocit, že bych chtěla domů. Do něčeho, co se podobá realitě, protože Calgary je sice realita, ale ne úplná. Podobá se falešnému pocitu instantního štěstí v podobě avokádového toastu na nedělním brunchi nebo sobotnímu výletu na Sněžku v případě, žes celej týden makal jak fretka. Protože tady, tady ještě můžu někam utéct a neřešit. Chvíli. Ale jenom chvíli, protože pak dojdete na konec chodníku a když není zima, tak je construction a to vás zaručeně vrátí do reality. Nebo do deprese stejně tak jako severní Alberta a země ztracených snů.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s