Hele a víš, že koncert Taylor Swift je vedle? Aneb jedna taková všeobecně známá pravda o afterparty těch slavnejch kapel

„Hele, Vokurko, co ty tam děláš? Pokud tě tam drží násilím, dvakrát mrkni.“ Nedrželi mě. I když chápu, že já asi nikdy nikam zapadat nebudu. Nenosím korzety, ani řetězy. Občas mluvím jako dlaždič. Zase bych tam nikdy nepřišla v podprdě a kloboučku. Ale makeup si udělám. A někdy když se maluju, tak si tu Taylor Swift i pustím. Nevím kam se zařadit. Takže si prostě vezmu pohodlný kalhoty, ve kterých můžu sedět na zemi, protože čekat od rána znamená čekat na zemi. Takové, které když mi někdo zlije tequillou, nebudu brečet. Do kterých si můžu utřít zaprasené ruce a na které může kápnout roztečená zmrzlina. Černé tričko, aby nebylo poznat, že seš zpocenej jako prase. A na to skákání ideálně sportovní podprdu. Outfit dne. Prorvávám se mezi první, přibíhám k pódiu jako jedna z prvních asi 50, protože mám pohodlný Nike a v podpatcích se běží blbě. Žejo. Čekám. A pak je vidím. Harém. Vysvětlil jim někdo, že u těch ohňů jim ta síťka hned chytne? Že se jim rozteče makeup? Že tohle není ples, ale metalový koncert a že ani celebrity stylistka z tebe neudělá groupie, když jakž-takž umíš refrén 3 písniček, fotíš si selfíčka a tancuješ jako na diskotéce. Cože? Pussy? Pussy umíš nazpaměť. Jasně. Promiň. 

Poprvé v životě jsem byla na sebe a svoje skills fakt pyšná. První řada, bez jakékoliv pomoci. Bez nikoho, kdo by mi držel místo, bez nikoho, kdo by mě protáhl o hodinu dřív jako catering, bez jakékoliv konverzace s tour managementem a podbízením se. Jen já, dlouhé čekání, taktické čůrání, pohodlné boty a celý den skoro bez jídla. Sounds fun. Kvůli nikomu na koncerty nechodím takhle brzo, protože mi za to nestojí. Jen oni.

Byla v tom ale právě ta krása takového malého vítězství. Já už zažila spousty těchto akcí a právě tím, že jsem vždycky mohla říct kouzelnou větu „jsem produkční“ nebo „jsem ze štábu“ nebo jsem měla prostě správnou pásku, tak to nebylo ono. Nemohli jste si tančit, koukat jak na vás padá pěna, jak lítají konfety, nemohli jste řvát ani skákat. Většinou totiž řve vysílačka a vy si odškrtáváte seznam toho, co se už odehrálo a co podle scénáře musí následovat, aby se něco neposralo. A proto jsou jejich koncerty pro mě tak strašně spešl.

A teď se dostávám k tomu podstatnému. Jste tam, užíváte si to. Celý to končí, pak se tam najednou zjeví Joe z Emigrate, sekuriťák ho čapne, druhou ruku čapne mě, Joe si mě dvakrát přeměří, jestli dostatečně odpovídám standardům. Odstoupí. Jasně, jsem zpocená tak, že mám totálně mokré vlasy, ve kterých jsou zacuchaný ty rozmočený konfety, tančila jsem v pěně, takže mám kompletně rozmazaný oči. Mám brýle. Černý triko bez výstřihu. Joe stále přemýšlí. Ok, chápu to. Nemám dlouhé nohy, minisukni ani podpatky. Nevím proč, nepamatuju si, jestli jsem řekla prosím, nebo jsem tu ruku držela dostatečně dlouho nebo jsem zvedla obočí ve stylu „Jestli tam ten náramek nejebneš, počkám si na tebe a partou těchhle cápků.“ Dal ho tam a já jen slavnostně na celý stadion vykřikla „Yes!“ Poslední písničku jsem ani nedokázala vnímat. Tak happy jsem byla.

Přeskočíme tedy o kapitolu dál. Já vážně nejsem naivní. Vím, co jsem tam čekala a je to přesně to, co si pod ním pojmem lidi představují. Pár dlouhonohých ruských barbín na hajzlu s nosem ponořeným v pudru. Ty, které na vás koukají tak nenávistně jenom proto, že se konečně jdete po 10 hodinách vyčůrat. Pohledy říkající: „Moment, ty bys chtěla před zrcadlo, Popelko?“ a „Zrcadlo je ale přece na to, abychom si tam přece kontrolovaly, jestli nemáme někde trochu víc pudru. Ty si ty vlasy zkontroluj, třeba v míse.“ Myslela si druhá. Vyjdeš z hajzlu a tam skupinka těch, které zapomněly doma kalhotky: „Oh my God, is he like talking polish or am I so drunk that I don’t even understand my own language? Hahaha“ řve jedna na druhou. Kolena se ji na podpatcích podlamují. Jdeš ke gauči, že si tam sedneš, slušně se zeptáš, a přestože tam sedí jediná osoba, pošle tě do háje s naprosto kamennou tváří. Right. Přes brýle vidím dvě holky, které jsou tam taky omylem. Společně si jdeme za svým. Potkat kluky. Paula. Obejmout ho. Říct mu děkuju za show, že to je fakt moc pěkný. Chovat se chvíli jako třináctka v euforii, který ten beach boy řekne, že ji má rád. Poděkovat sekuriťákovi. A pak si dát dvě mojita, stoupnout si k Joemu a dát mu morální lekci, protože proč se prostě neztrapnit ještě víc. Jako kdybych si myslela, že napravím svět tím, že nějakému slavnému bubeníkovi řeknu, že ty holky v minisukních jsou ubohý. Bože, Kamilo, vážně? A sice z toho vyplynula celkem fajn konverzace, ve finále jsem se prostě vypařila. Protože ano, Joe, je to sexy. Ale povím ti tajemství, na které jsem nedávno přišla. Je to brutálně sexy. Ale holka má bejt slut jenom pro toho jednoho člověka. Třeba to taky jednou pochopíš. A pak rozdáš náramky i Popelkám, které vědí, že opravdu nejsou na koncertu Taylor Swift.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s